Sekce pěstitelů sukulentů - SPS

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem tento pro mě jeden z nejšílenějších a tedy i nejzajímavějších tylekodonů viděla poprvé. Při jedné z návštěv u Petra Pavelky jsem zabrousila i do zadních partií skleníku. Zde bylo ve velkých širokých miskách k vidění množství nejrůznějších oton (včetně Othonna pavelkae) a tylekodonů. Jedna z rostlin mi okamžitě padla do oka – jeden obrovitý masitý list, porostlý sametovými chloupky. Kdyby nebyl zelený, vypadalo by nejvíc jako nějaký choroš či jiná podobná houba, nebo jako ucho nějakého malého slona. Tak nějak jsem objevila Tylecodon singularis, zajímavý endemit z jihu Namibie (oblast Succulent Karoo).  A to jsem ještě netušila, že lokalitní semena tohoto druhu najdu ani ne za rok v nabídkovém seznamu jisté zahraniční pěstírny. Bylo ihned objednáno, později rovněž neprodleně vyseto (výsevy tylekodonů příliš neodkládejte, semena později ztrácejí klíčivost) a naštěstí i brzy naklíčeno. Drobné semenáčky s jediným pravým listem, který zdaleka ještě nedosahoval oněch obdivovaných rozměrů) jsem držela v mírně navlhčeném substrátu až do další sezóny, bála jsem se, že drobné rostlinky delší dobu nevydrží v bezlistém stavu. Další rok jsem asi 5 semenáčků opatrně rozsadila do vlastních nádob.

Když měly rostliny více prostoru pro kořeny, vyhnaly o poznání větší a silnější listy – co rostlina, to jeden list. Heboučké hrbolaté trychtýře, rozložené doširoka po substrátu zanedlouho přesáhly rozměry pěticentimetrových hranatých květináčků. Bála jsem se na ně sahat, protože se mi zdálo, že spojení dužnatého řapíku s tlustými kořeny je docela křehké. I jejich fotografování nebylo úplně jednoduché – spodní nafialovělá strana vykukovala jen trochu tam, kde se „ucho“ mírně ohrnovalo směrem dovnitř. Vloni byly listy ještě větší a 3 rostliny, které jsem si nechala, mě ještě navíc potěšily, když koncem jara začaly „tlačit“ květenství. To bylo ve finální podobě docela dlouhé- asi 25 cm. Žlutavě zelené trubkovité květy v latě na vrcholu lodyhy se otvíraly jeden po druhém a trvalo to docela dlouho, než dokvetl i poslední. Díky tomu se daly mezi sebou sprášit nepříbuzné rostliny, aby pak na rostlinách zůstaly vyvíjející se dřevnaté tobolky. Semena jsou sice drobná, ale ne prachová (pokud je někdo chce od „hluchých“ – prachových rozeznat, radím, aby jimi po oddělení zbytků tobolek při rozložení na papíře zatřásl a zralá – těžší semena se oddělí na okraj). S výsevem doporučuji neotálet, protože rychle ztrácejí klíčivost. Je v tom opět logika snahy o zachování genetického potomstva – tobolky dozrávají až po konci růstové sezóny (rostou srpen – duben), což je u tylekodonů během našeho léta. Semena se vysypou při větru z tobolek a mohou díky zimním srážkám co nejdříve naklíčit, aby semenáčky do konce další sezóny nabraly sílu a vydžely další suché období

Na závěr bych se ještě vrátila k největší ozdobě T. singularis – k sametovým listům. Rostliny mám stále vzhledem k velikosti listů v docela malých nádobách (6 x 6 cm). Bývá pak docela problém zalévat rostlinu, aniž by se nenamočil samotný list. Když tedy z nouze vodu nalijete na list, dojde k zajímavému efektu – malými chloupky pokrytý povrch vodu odpuzuje a ta pak stéká jako v trychtýři k řapíku rostliny. Ten je také kanálkovitě vyhloubený, takže voda takto doputuje až tam, kam má – k dužnatým kořenům rostliny. Je možné, že v oblasti jižní Namíbie, odkud rostlina pochází, se na chloupcích listů rostliny sráží vzdušná vlhkost a rostlina si takto v případě nouze dopravuje vláhu ke kořenům. Nakonec, až si T. singularis třeba jednou pořídíte, můžete si to vyzkoušet sami.

Radka Matulová

Fotografie:

1. Výsev

2. Ztloustlé kořeny

3. - 6. List T. singularis

7. Květenství