Sekce pěstitelů sukulentů - SPS

Roku 1926 se narodil malý Makin. Dali mu jméno Bryan. Nikdo tehdy netušil, do jaké významné osobnosti se rozvine. Hned z počátku svého života lákalo Bryana Makina cestování, jak jen to šlo, vrhnul se do světa. Jeho cestování přerušila II. světová válka. Ač neplnoletý, přihlásil se k válečnému loďstvu a jeho aktivní služba ho zavedla na Dálný východ. Po válce studoval na Liverpoolské univerzitě veterinární lékařství. Po studiu ho jeho práce neuspokojovala. Neměl rád práci s trpícími zvířaty a jejich nemocemi. Rozhodl se pro změnu a uplatnil se proto ve zpracovatelském průmyslu. Již v roce 1950 (bylo mu 24 let) se stal redaktorem informačního bulletinu „Cactulent“londýnského kaktusářského klubu. Svou povahou získával mnoho přátel. Spřátelil se i s Harry Hallem a jako jedni z prvních se vypravili do Jižní Afriky studovat sukulentní rostlinstvo v jejich přirozeném prostředí. Cestování v těch dobách bylo rozhodně odlišné od současných podmínek. Cestovatel musel aspoň na jeden měsíc přerušit své zaměstnání. Cestovalo se lodí a před návratem se už cestovatelé vydali z finančních prostředků. Do stejné situace se dostal i Bryan Makin s kolegou Hallem. Bryan Makin za svůj život absolvoval takové cesty čtyřikrát. Před cestami se vždy pečlivě připravoval a svých plánů se pevně držel. Během cest objevil nové skvosty jako Anacampseros australiana, Conophytum pellucidum var. neohallii (Makin's Plum), Machairophyllum brevifolium, Pelargonium boranese, Trichodiadema hallii a také inicioval zavedení do kultury druhu Adromischus „Bryan Makin“. Díky cestám získal mnoho různých rostlin, dále byl šikovným pěstitelem a jeho zkušenostmi a dovednostmi se dostalo do britského zahradnictví mnoho nových rostlin. Jeho známí hodnotili Bryana Makina jako horlivého pozorovatele, vysoce odborného pěstitele a gentlemana. Bohužel se u Bryana Makina vyskytla rakovina ve třech formách. V roce 1998 své chorobě Bryan Makin podlehl. Zanechal po sobě obětavou manželku Jo a dceru Katie, mnoho přátel, mezi něž lze počítat Harryho Halla, Stevena Hammera, Dereka Tribbleho a mnoho dalších nadšenců sukulentního světa rostlin.

Již v roce 1960 zaujal zvídavou mysl Bryana Makina tehdy jen zpola známý, ale již tehdy pestrý rod Adromischus. Svou činností „nakazil“ mnoho nových zájemců. Některým se stal rod Adromischus natolik zajímavým, že se pro ně stal jednám z hlavních bodů zájmů. U Dereka Tribbleho to vedlo až k spoluautorství knihy „Adromischus“ (další autoři John Pilbeam a Chris Rodgerson) v edici „The Cactus File Handbook“.

Když byl Bryan Makin na své výpravě po Jižní Africe v roce 1962, navštívil i expozice „Hester Malan Nature Reserve“. U jednoho exempláře rodu Adromischus zamumlal uznalé ocenění, což ocenili pracovníci přírodní ochrany věnováním lístku z tohoto exempláře. Bryanu Makinovi se podařilo lístek rostliny přivézt domů, rozmnožit ho a zavést do kultury. Na jeho počest nese kultivarové jméno Adromischus „Bryan Makin“.

Nemyslím si, že použití kultivarového jména je vhodné. Ač bylo přesné stanoviště rostliny neznámé, bylo u ní v „Hester Malan Nature Reserve“ uvedeno jižní Richtersveld. Rostliny tedy byly sbírány v přírodě. Následné množení neprobíhá pomocí výsevů, ale vegetativně. Jedná se tudíž o stále stejnou rostlinu z přírodního stanoviště. Jiná otázka je přesné zařazení rostliny. Je zřejmé, že tato rostlina má nejblíž k druhu Adromischus marianiae var. hallii (Hutchinson) Tölken (1978). Podle rozšíření Adromischus marianiae dle Tölkena však rostlina zasahuje do areálu Adromischus marianiae var. kubusensis (Uitewaal) Tölken (1978). Srovnáním vzhledu však rostlinu přiřazuje k varietě hallii, ač její areál zabírá a přesahuje diamantová pole v Namibii.

Adromischus „Bryan Makin“ je rostlina nepatrného vzrůstu, pouze ve vysokém stáří vytvářející stonek. Listy jsou krátké – do 1 cm, obvejčité až okrouhlé, zašpičatělé, stejně tak tlusté jak široké, masité, horní povrch směrem k vrcholku lehce se zplošťující. Povrch listů je hrubý, základní barvy šedozelené, propadlé oblasti vyplněny tmavě červeně až hnědavě, takže list vyhlíží jako tmavě červeně strakatý. Zatvrdlý, mozolnatý okraj stříbřitě zelené barvy běží po celé horní polovině listu. Květenství je typické pro druh Adromischus marianiae. Ač je botaniky druh Adromischus marianiae (Marloth) Berger (1930) rozdělován pouze na 3 variety (hallii, immaculatus a kubusensis), podle pěstitelů se dá druh rozdělit na mnohem více tvarových okruhů. V knize Adromischus je uvedeno 11 nejzřetelnějších tvarových forem, jejichž přesné zařazení není stanoveno. Je to i proto, že při polních sběrech se stále objevují nové a nové formy. Objevuje se tu tedy známý „dominový efekt“. Nechám stanovení přesného zařazení botanikům. Je nicméně jisté, že Adromischus „Bryan Makin“ patří do Sekce 5 – Longipedunculati, vyznačující se zejména nevětveným, šedě ojíněným květenstvím, květy s krátkými stopečkami a zelenou korunou, nezvlněnými okraji korunních cípů, bez chloupků v hrdle korunní trubky a tyčinkami, nevyčnívajícími nad toto hrdlo.

Naštěstí bylo pátrání po této rostlině úspěšné a Steven Hammer spolu s Chrisem Barnhillem nalezli populaci stejných rostlin západně Steinkopf, v Breekriet. Také nalezli další populaci více severně, blízko průsmyku Anenous Pass. Zde se však vyskytují vzácně. Rostliny můžeme nalézt pod polními čísly Stevena Hammera 2268 a 2416. Stejné rostliny kolují také pod číslem BM2075 (Bryan Makin). Blízko Anenous Pass se vyskytuje více populací forem A. marianiae, ale pouze jednu lze přiřadit k formě Adromischus „Bryan Makin“. Ostatní patří spíše k var. hallii a var. kubusensis.

Adromischus „Bryan Makin“ je velmi rozkošná miniatura. Rozmnožuje se snadno z listů, které dobře v inertním substrátu rychle koření. Počáteční růst je sice pozvolný, ale stálý a bezproblémový. Po vytvoření ztlustlé báze a zejména v zimním období začíná být jmenovaná rostlina choulostivá a snadno zahnívá. Tomu můžeme zabránit vzdušným substrátem kyselé reakce a ztlustlou bázi zahrneme do hrubozrného písku, drcené lávy nebo pemzy bez prachových částic. Zaléváme jen občas, tak, aby povrch půdy brzy vyschnul. Nehnojíme, a pokud ano, tak jen velmi slabým hnojivem v nepatrných koncentracích s co nejméně dusíku. Během zimní periody snášejí rostliny bez problému teploty mezi 5 – 10 °C. Snesou i vyšší teploty, ale pak musíme dát pozor, zda se příliš nesvrašťují listy. V takovém případě lehce zavlažíme povrch substrátu.

Již dlouho jsem si přál získat tento adromischus. Přání se mi splnilo a dnes velmi rád pozoruji postupné proměny rostliny – vývoj dalších listů, jejich vybarvování na plném slunci, kdy získávají výraznější kontrast mezi stříbrošedým základem a tmavě červenými cákanci, drsnou strukturu povrchu a nasazování na květ. Ještě jsem do rostliny „nesáhnul“ a neodlomil lístek, abych ho zakořenil. I na to dojde.

Jaromír Végner