Sekce pěstitelů sukulentů - SPS

Chtěl bych volně navázat na příspěvek kolegy Drába, o slibech, které by se měly plnit. I já jsem sliboval, vymlouval se a zase sliboval, co jsem slíbil, už to vypadalo, že jsem i odvolal, co jsem slíbil a nyní zase slibuji... Trošku to připomíná pana Stanislava Neumanna v pohádce o Pyšné princezně, ale i ta měla dobrý konec, tak doufám, že i mé sliby dopadnou dobře a nezůstane jen u jednoho příspěvku.

Chtěl bych se rozepsat o skupině rostlin, které svou sukulentní ozdobu schovávají více, či méně pod zemí. Někdo asi již tuší, ano jsou to rostlinky, které někdo za sukulenty považovat nemusí, ale rozhodně do této obrovské a rozmanité skupiny patří. Hlíznaté rostliny, jak zní oficiální název těchto oblíbených rostlinek, tvoří velmi různorodé životní formy. Já se budu na našich stránkách věnovat jen těm skutečně nejsukulentnějším ze sukulentních, rostlinám z rodů Begonia, Brachystelma, Ceropegia, Cyclamen, Pelargonium, Peperomia, Sinningia a podobně. Nádherné a málo známé, především jihoafrické zástupce nabízí čeleď Iridaceae (kosatcovité), ale to už jsme se dostali trochu jinam, to by mi asi na sukulentářském webu neprošlo. Nebo snad ano?

Další mojí velkou vášní, kterou bych zde rád propagoval, jsou zástupci mrazuvzdorné sukulentní flóry. Také žádná velká klasika, tak doufám, že vás ani v tomto případě nebudu příliš nudit. Samozřejmě s větším či menším úspěchem pěstuji i klasičtější zástupce suchomilných rostlin, za všechny třeba mé oblíbené Aloe a Crassula, ale tuto klasiku přenechám současným i budoucím dopisovatelům našeho webu a jen doufejme, že se jich najde co nejvíc a nejen takových slibovačů jako jsem já (to byste nevěřili, ale při psaní těchto řádků se docela červenám). Jak praví kamarád a dozorce nad námi členy SPS Jirka, jaké si to uděláme, takové to budeme mít.

A aby nezůstalo jen u teorie, povíme si něco málo o rostlince, která splňuje hned obě kritéria. Je hlíznatá a navíc ještě mrazuvzdorná.

Cyclamen coum, jeden z taxonomicky nejkomplikovanějších zástupců rodu. Vytváří několik odlišných forem, což je dáno velkým areálem rozšíření. Těžištěm výskytu je Černomoří, od Bulharska a Turecka po Kavkaz a sever Íránu, na jih přes Sýrii, Libanon až do Izraele. Čtyři základní poddruhy jsou coum, elegans, caucasicum a abchasicum. Každý z těchto poddruhů vytváří ještě samostatné formy. Takže docela zmatek, a to i pro leckterého profesionála na tento rod. Dalším problémem je nedostatek geneticky čistých rostlin v kultuře, protože semena z přírodních sběrů se nedají téměř sehnat. Již nějaký čas se snažím vysévat semena z různých ,,zaručených“ zdrojů, výsledek je však téměř vždy stejný, mix různých forem. Popisem tohoto bramboříku se nebudu zabývat, fotografie ukáží vše. Snad jen základní rozdíly mezi základními poddruhy. C.coum ssp.coum je na fotografiích, které se mi jako jediné podařilo zachránit z rozbitého PC, když jsem v loňském roce svojí vlastní hloupostí o všechny ostatní přišel. C.coum ssp.elegans má listy světlejší, srdčitého tvaru a větší růžové květy s růžovým očkem. C.coum ssp.caucasicum má oproti základnímu druhu okraje listů mírně zubaté a též větší květy (okvětní lístky jsou až 27 mm dlouhé). Subspecie abchasicum je stejná jako předchozí, jen květy jsou trochu tmavší, ale jiné výraznější rozdíly jsem nikdy nepozoroval. Do okruhu C.coum je zařazován i C.adsharicum, který je velmi podobný ssp.caucasicum. Synonymem pro tento druh je C.coum v.ibericum a roste na Kavkazu.

Kultivace tohoto druhu, při dodržení určitých zásad, nečiní žádné větší potíže. Ve své domovině roste v listnatých i jehličnatých lesích, křovinách a občas i na zastíněných skalách. Z toho vycházíme při volbě vhodného místa. Tedy žádný sluneční úpal, ale světlé místo někde pod listnatými stromy. To v případě, že budete tyto rostlinky pěstovat ve volné půdě, což je v našich klimatických podmínkách dobře možné. Další možností je samozřejmě hrnková kultura, kdy zimujeme buď v nevytápěném nebo i mírně temperovaném (2-10 stupňů) skleníku, nebo květináče, nejlépe pálené, zakopeme pod stromy na zahradě. C.coum kvete brzy na jaře (březen-duben), v temperovaném skleníku třeba již v lednu. Plodem je tobolka s několika lepkavými semeny, které v přírodě rozšiřují mravenci. Klíčivá semena dává i v našich podmínkách. V létě po zatažení udržujeme hlízy pokud možno v suchu, zalévat začneme až když začnou rašit nové listy. Rostliny pěstované volně, se musí vypořádat s nástrahami počasí samy, sázíme je proto trochu hlouběji do země, kdy vrchol hlíz může být i mírně pod povrchem. Hlízky zimované ve skleníku mohou i více jak z poloviny vykukovat nad povrch substrátu a my, obdivovatelé baculatých tvarů, můžeme být spokojeni.

Příště se ještě jednou podíváme na hlíznatého zástupce čeledi Primulaceae. Konkrétně na Cyclamen purpurascens (brambořík nachový) rostoucí i v naší přírodě a povíme si i něco o výsevech bramboříků.

M.Rejzek