Jdi na obsah Jdi na menu
 


OLIVY MUSÍ BÝT DRCENY – recenze Adenia

31. 8. 2016
 
Dovedli bychom si vůbec představit nějaký ideální stav? Dejme tomu hodně velký a tlustý čtvrtletník současné úrovně. Proč tolik? Protože když mám psy rád, dva mi nestačí (viz Kopecký, speciál, str. 5). Neměl bych problém dávat za něj 500 či 1000 Kč ročně. O čem psát by bylo – vždyť máme k dispozici 13 210 nekaktusových sukulentních druhů (viz Peš, speciál str. 33). Svět je nám až na malé výjimky otevřen a sukulentáři-cestovatelé toho každoročně využívají. A s nimi další stovky skleníkářů a okénkářů, každý s nějakou dobrou, či zlou pěstitelskou zkušeností. Takže – autoři. Autoři, autoři, autoři! V zelených rámečcích je něco málo naznačeno, něco víc mi někteří pověděli ústně, či písemně. Naše předsedkyně Radka Matulová musela některé opravdu hodně hodně přemlouvat. Jiné sice ne, slíbili hned, ale pak z nich článečky dlóóuho pracně páčila. Bývalý ředitel TV Nova Vladimír Železný říkával o svém pracovním přístupu k podřízeným, že aby olivy ze sebe vydaly to nejlepší, musí být drceny. Ale jaké k tomu měla Radka v rukou nástroje? Honorář? Nula. Dobrý pocit z vlastního dílka v pestrých barvách na kvalitním papíře? No snad. Dobrý pocit z dobré věci pro ostatní přátele a kolegy sukulentáře? Nevím, nevím - „Čoveče viděl jsem to tvý dílo – dyť tam máš fotku trykokaulónu a píšeš, že je to hů hů hůdyje.“ No, kdo o to stojí?! Ale Radka (a Jirka Maule) nepolevovali, dělali smutné oči (kdo umí smutnější, než Jirka?) a nakonec zvítězili. Neházejme ale letos použité autory do jednoho pytle. Znám chlápka, který byl 16. 1.ve 22,54 osloven a 17. 1.v 18,09 článek odevzdal. Ale kolik nás takových je?
Vrátím se k oné mlhavé představě ideálu. Němci mají 6 čísel K.u.a.S. ročně, ale to je časopis kaktusářský a podíl nekaktusového čtení je podobný jako v našich Kaktusech (i když ne tak tristní). Ovšem i to malé procento z tak velkého objemu celkem stojí za to. Uvědomme si ale zásadní věc – základnu obyvatelstva, ze které se v podobných středoevropských podmínkách, jaké máme my, němečtí pěstitelé generují. Německo – 80 000 000 obyvatel. A k tomu 14 000 000 dalších v Rakousku a Švýcarsku.
Američané a Britové mají své Journaly, kde je poměr pro nekaktusové sukulenty trochu příznivější. Dále je to italský Cactus & co. Čtvrtletník formátu A4, text italský a zároveň anglický. Číslo 4/2004 věnuje 24 stran rodu Fouquieria. 11/2011 – Brachychitony na 39 stranách. Číslo 4/2009: rod Dioscorea 32+2 strany obálky, rod Pterodiscus 6 stran. Nutno ovšem dodat, že tu jsou použity často půl, či celostránkové fotografie.
No a pak je tu jihoafrické Aloe. Čtvrtletník A4, i když ne vždy se podaří všechna čísla vydat a řeší to jakýmsi dvojčíslem. Tak to by asi byl onen ideál. Časopis vypadá jako nekaktusový, ale není to tak, prostě se jen převážně věnuje místní, sousední a skorosousední sukulentní flóře. Nemám představu, kolik z těch 53 000 000 jihoafričanů čte, natož abych odhadl, kolik je tam sukulentářů. Jaký je náklad časopisu a kolik z toho výtisků jde do zahraničí se ptejte třeba Ernsta J.van Jaarsvelda nebo Jakuba Jilemického – dle toho, který je vám sympatičtější. To jsou zatím vše počty a velikosti – věci měřitelné. Pak je tu ještě kvalita papíru, tisku, fotografií. Tady jsme hodně na špici. No a to nejdůležitější je obsah – tedy kvalita psaného. Tady dává našemu vysněnému Aloe za uši Petr Pavelka: „Aloe jde v poslední době hodně dolů. Už nestojí za to ho kupovat.“
Samozřejmě, že velikost sukulentářské základny v jednotlivých zemích nezáleží jen na počtu obyvatel. U nás, kde 7 měsíců v roce musíme naše miláčky střežit před středoevropským klimatem a těch zbývajících 5 taky (viz Prokeš, ročenka str. 34) nás nemůže být tolik, jako zahrádkářů, kteří se směle mohou počítat na miliony. Zdálo by se, že jižněji by to mohlo být lepší – viz také existence italského Cactus & co., ale opět neznám skutečnou velikost italské SPS. No, a co jste kdy slyšeli o SPS v Řecku?
A pak je tu schopnost psát. U nás je v poslední době povinná školní docházka a tam se čtení a psaní učí už někdy v prvních ročnících. A pokud někdo má co o sukulentech říci, my čtenáři i recenzenti mu slovní neobratnost odpustíme. A když někdo napíše opilení místo opylení (jako já ve Skochovicích), redaktoři rádi pomohou. Vašek Chadrabů se mi rok kroutil, že by neměl svou šestinou přednášky „Amarula tour“ ve Skochovicích kazit odbornou atmosféru a nakonec byl výborný, že? A umění fotografické? V době automatických digitálních fotoaparátů, kdy si každý z dovolené přiváží tisíce snímků (o domácím focení nemluvě), by opravdu byl zázrak nevybrat k článku pět dostatečně vydařených. Takže až na vás někdy Radka s Jirkou dolehnou, nebraňte se.
 

Adenium 2016 ročenka

 
Tolik trochu rozháraný úvod. Teď ke kritice. Recenzent je ten, kdo sám neumí tvořit a tak jen kritizuje ty, co tvoří. To je jedna z definic, která prý v Čechách platí pro 80% recenzentů. Většinou bývám na druhé straně barikády a fandím autorům, takže když po mě chce recenze internetové knihkupectví, kde převážně nakupuju knihy v češtině, dělám mrtvého brouka. Kritik by měl být hodně dobře vzdělán v českém jazyce a taky by mimo jiné měl kritizovaný text číst celý do posledního písmene, co jich v díle je. A na to mě neužije. Jak mě některá pasáž nebaví, hup, skáču dál. A to by pak byla kritika opravdu nezodpovědná. Ale protože mi jedna recenze (možná) právě vychází v Cactaceae etc. 3/2016, rozhodl jsem se posvítit si i do vlastního hnízda. A jak mě to napadlo? NO PROTOŽE JSEM ADENIUM 2016 ROČENKA + SPECIÁL PŘEČETL DO POSLEDNÍHO PÍSMENE, ANIŽ MĚ K TOMU KDOKOLI NUTIL.
Nebudu hodnotit zvlášť ročenku a speciál. Omlouvám se redaktorům, kteří jedno pojednali jako sborník čehosi a v druhém se jim táhne nit. To jste si, holenkové dali zbytečnou práci, protože po ročním čekání nadržený čtenář (jakkoli je i recenzent) se na to vaše dílo hladově vrhá, rve ho na kusy (obrazně ovšem – myslím tu koncepci) a hltá OBA SEŠITY NAJEDNOU, zezadu, odprostředka, dle autora, dle tématu a tak různě! Možná až budu ještě starší, než jsem, udržím-li ještě jejich váhu v rukách, přečtu si je v klidu, pomalu a koncepci ocením. Ta rozmanitost témat a stylů, cha chá, to je pastva, to je vlastně báječná legrace (což je ode mne velká pochvala). Jeden autor se toulá krajinou mládí, má poetický hlas a já hledám, čím to je, vždyť ta slova jsou obyčejná. Ale jejich posloupnost je tak básnivá. Ten jich má ale zásobu, panečku. Závidím. A tak se mi to líbí. Tak to má být. A druhý? Přesný, odměřený, faktický – a mě se to zas líbí. Vždyť i tak to má být. A další. Žádný styl nezaznamenávám. Žádný nemá. Nic neodvádí čtenáře od tématu, které předkládá. Žádná exhibice. Takhle píše horký nůž, když prochází máslem. To je ono. Nemá to tak být? Má!
Nebudu zde jmenovat všechny autory, kteří pozvedli letošní Adenium do výše, hodné našeho výročí. Ne, že by tu nebyl dostatek místa. Je to jen rozmar recenzentův. Může si ale něco takového, jako rozmar recenzent dovolit? Nezařadí se k těm osmdesáti procentům šmíry? To ať posoudí recenzenti recenzentů. Zmiňuji tedy především skvělého Bartoše, Bokoteje, Drába, Dudu, Glosera, Gratiase 2x, Hadamovského, Hadravu, Hanáčka, Jandu, Ježka, Kopeckého, Kunteho, Matulovou 2x, Mauleho, Peše, Petrlíkovou, Prokeše, Rece, Richtra, Rybu, Schmidta, Tomandla a Puka Vrškového.
Osloveni tedy byli dřívější přispěvatelé. Nebudu pátrat v minulých ročnících, bych zjistil koho Radka s Jirkou nedonutili. Namátkou mě napadá Pavelka. Za posledních 10 let jsem viděl Petra mnohokrát a nikdy neměl čas. Tedy s výjimkou all inclusive kempu v Botswaně a rodinné návštěvy v zoo. A že při tom svém věčném chvatu letos napsal s Vítězslavem Vlkem pro Kaktusy speciál o nových pachypodiích Madagaskaru je nám náhradou ne dostatečnou, ale vrchovatou. Omluveni.
Tomáš Bíma. Co jsem tak slyšel, jak se dva roky trápil s loňským speciálem o rodu Dudleya, myslím, že na čas nemůže písmenka ani vidět. Omluven.
Jakub Jilemický – tak ten tu je, jen neviditelný. Je autorem devětadvaceti anglických textíků. Někdo se možná zeptá, je-li to dostatečná seberealizace. A já odpovídám: Kubovy skvostné internetové stránky o haworthiích a astrolobách jsou v angličtině. Buďme rádi, že s ní nepíše i články do Adenia. Omluven.
Tolik k jednotlivým článkům. O práci redaktorské jsem se již zmiňoval. Na Zel(e)ných listech Radky a Jirky můžeme letos na jaře zaznamenat dlouhé období nicoty. Myslím, že letošnímu výročnímu Adeniu věnovali opravdu hodně. Ve Skochovicích jsem potkal jejich dceru Růženku. Je sice pěkné, že ji po našem časopise pojmenovali (Adenium – pouštní růže. Syn by se patrně jmenoval živý kámen), ale jestlipak jí letos stihli dát aspoň občas najíst? Když jsem Radce posílal střihy na pěkné květinové šatky pro dcerku do Skochovic, ani mi neodepsala! Chtěl jsem se tedy Růži ve Skochovicích na ty věci poptat, ale byla tak soustředěná na svou pravidelnou funkci losovatelky tomboly, že jsem ji nevytrhoval. Inu, my máme Adenium a Růženka už zase jistě papá.
 

Adenium 2016 speciál

 
Vlastně ani nebudu psát, co je v Adeniu špatně. Redaktoři se na těchto stránkách omluvili, že jim unikly drobné překlepy a omyly. Já napíšu, co bych udělal jinak: 1) V zelených obdélníčcích je krátké představení autora, či ještě kratší historie vzniku článku. Všechny obdélníčky jsou umístěny ZA TEXTEM. Některé jsou však vyloženě UVÁDĚJÍCÍ, jako např. „Nečekejte nějaké epické vyprávění … máte se na co těšit.“ (ročenka, str. 5) Nebo: „V následujícím pojednání se dozvíte...“ (ročenka, str. 16 – zde na to autor i v korektuře upozorňoval)
2) U článků mi chybí mailové adresy jejich autorů, jako jsou v Kaktusech a Cactaceae. Často mám velkou touhu autorovi k textu blahopřát, zapříst s ním debatu, položit doplňující dotazy, případně si dojednat návštěvu. To vše by přece mělo být také účelem Adenia. Adresy nebyly zařazeny, protože někteří autoři o to nestojí. To plně respektuju. Ale jiní o to stojí. A proč se mají svézt jedni s druhými, či naopak druzí s prvními, pokud by mailovky měli všichni? Mně přišla mailem JEDNOU kladná odezva na článek od cizího sukulentáře (moc mě potěšila) a ANI JEDNOU záporná. Je to podobná situace, jako když se před lety řešilo, jestli zachovat, či zrušit akci rostlin SPS. Proboha, nechte to na lidech – kdo chce, ať se zúčastní, kdo ne, tak ne. Kdo chce mít mail u článku, ať ho má, kdo ne, tak ne. Také bych uvítal přibližné bydliště autora. Ne adresu, ať ho zloději a citesfízli nenajdou, ale město, nebo okres. Jednak není možné aplikovat dobu letnění v Podyjí na Lomnici nad Popelkou a jednak, když zvažuju zda autora článku požádám o návštěvu jeho sbírky. Nerad bych mu pak psal, že do takové … (vzdálenosti) nepojedu.
3) Kvalita tisku, fotografií a úprava mi přijde tentokrát téměř bezchybná. To „téměř“ píšu kvůli fotografiím 2 až 6 u článku pana Prokeše (viz ročenka, str. 34 a 35). Na ploše 6,5 x 3,5(4) cm jsou nevýrazné. V této velikosti může být prezentován detail květu rozchodníku, ne však celek krajiny, či středně velké rostliny. Nekvalita, či malé rozlišení fotky za tím nebude – vím jak autor fotografuje. Jde tedy asi o prostý nedostatek místa a volba jestli zařadit méně fotografií, či více maličkých.
 
Tyto tři mé výtky však v porovnání s klady obou sešitů nedokážou snížit výslednou známku ani o jeden celý stupeň. Takže žádná dvojka, kdepak holenkové!
Hodnotím 1-
 

Ota Melichar