Tlustice – krásné rostliny s poněkud méně krásným jménem
Předně je nutné připomenout, že jméno „tlustice“ přísluší správně zástupcům pouze jediného rodu – Crassula. Celá čeleď tlusticovitých – Crassulaceae je však nesmírně široká a zahrnuje 33 původních rodů s celkem asi 1 400 druhy! O rozsahu této skupiny rostlin svědčí také skutečnost, že poslední (zahraniční) šestidílná monografie o sukulentech věnuje celý jeden díl právě a jen zástupcům této zajímavé čeledi. Proto přinést všeobjímající pojednání o tak velké skupině rostlin v jednom přehledném textu je nelehký úkol. Tento článek má však za cíl seznámit čtenáře našeho webu se základními informacemi, které mohou, v případě jejich zájmu, rozvinout sami na stránkách některé z odborných knih, časopisů nebo specializovaných webů.
Tlusticovité v kostce
Tak obrovské množství druhů dává tušit i obrovský areál rozšíření a tím i nejrůznější přírodní podmínky, potažmo nejrůznější podmínky pro pěstování. Zástupci této čeledi se vyskytují prakticky na celé severní polokouli a také na africkém kontinentu včetně ostrova Madagaskar. Rostou od nejvyšších horských poloh až po suché tropické polopouště či pouště, takže je jasné, že není prakticky možné udat jednotný pěstitelský návod. Nicméně můžeme zástupce čeledi Crassulaceae pěstitelsky rozdělit z pohledu nároků na teploty v zimním období zhruba do tří kategorií:
1) Vyloženě teplomilné druhy vyžadující teploty zimování 15–20 °C, sem řadíme především zástupce madagaskarských kalanchoí (K. tomentosa, K. synsepala a dalších).
2) Chladnomilnější druhy vyžadující teploty zimování 12–15 °C, sem řadíme většinu v sukulentních sbírkách pěstovaných druhů.
3) Zimovzdorné nebo mrazuvzdorné druhy snášející teploty kontinentální zimy, sem řadíme např. některé zástupce rodů Sedum, Sempervivum, Orostachys, Rhodiola a některých dalších rodů.
Rozmanitost tlusticovitých sukulentů se samozřejmě projevuje i v utváření a velikosti stonků jednotlivých zástupců. Najdeme mezi nimi opravdové miniatury jako některé drobné tlustice (Crassula barklyi nebo C. susannae), ale i keřovitě rostoucí obry, jakými je např. Kalanchoe beharensis ze suchých oblastí jihozápadního Madagaskaru.
Slabikářový příklad pěstování většiny tlusticovitých
Asi nejznámější sukulentní klasikou je Crassula ovata, dříve pěstovaná pod jménem Crassula portulacea. Přes zimu chladné interiéry domů a chalup, v létě umístění na slunném zápraží, to byly přesně ty nejlepší podmínky, které naši předchůdci mohli valné většině zástupců této čeledi nabídnout. Máme-li najít nějakou obecnou šablonu pro pěstování běžných tlusticovitých sukulentů, pak je to opravdu přezimování na světle při teplotách mezi 10–15 °C a pokud možno letnění na plném slunci pod jednoduchým přístřeškem, který můžeme instalovat jen tehdy, hrozí-li dlouhodoběji deštivé a chladné počasí. Umístění pod širým nebem snášejí bez větší újmy i ti zástupci, které mají šedé ojínění jako např. některé rozchodníky (Sedum) či echeverie (Echeveria). Letněné rostliny jsou krásně vybarvené a kompaktní. Na substrát nejsou tyto rostliny nijak náročné a spokojí se s kvalitním rašelinovým zahradnickým substrátem, který smícháme s propranou antukou, říčním pískem a perlitem v poměru 1:1:1:1. Toto složení a poměry nejsou nijak kritické. U tlusticovitých zástupců je však velmi důležitá pravidelná obměna substrátu (zhruba 1x za 1-2 roky) a zmlazování, které můžeme úspěšně spojit s vegetativním rozmnožováním.
Vegetativní rozmnožování
Tlusticovité rostliny lze samozřejmě množit také generativně – semeny, ovšem jednodušší a spolehlivější je metoda vegetativní – vrcholovými a listovými řízky. Nehledě na to, že řada tlusticovitých rostlin (obzvášť rod Crassula) je dnes pěstována jako odrůdy (kultivary, kříženci či klony), které si zachovávají své znaky a vlastnosti pouze při tomto způsobu rozmnožování. Ideální doba pro zakořenění vrcholových řízků nebo listů (např. rodů Adromischus a Echeveria) je předjaří, kdy matečné rostliny ořežeme a z vrcholových částí upravíme řízky do vhodného tvaru. Tyto lehce „zapíchneme“ do vlhkého agroperlitu nebo do propraného říčního písku smíchaného s agroperlitem v poměru 1:1. Při rozmnožování pozor, aby z vrcholových řízků neopadaly křehké listy. I tady se výrazně projevuje rozdíl mezi rostlinami, které byly pěstovány v teplém skleníku a mezi letněnými rostlinami, které si stále udržují svou kompaktnost a pevné olistění! Někteří zástupci rodu Kalanchoe (K. daigremontiana, K. delagoensis) vytvářejí na okrajích listů z adventivních pupenů rovnou mladé rostliny, které po opadnutí ihned zakoření a dál rostou. Oba uvedené druhy mohou být nepříjemným plevelem ve sbírkách a v mnoha oblastech subtropů a tropů i nebezpečnou invazní rostlinou.
Tlusticovité sukulentní rostliny dovolují, aby se u pěstitele projevily i umělecké ambice, protože se mnohé dobře tvarují, například se z nich snadno vytvářejí takzvané pokojové bonsaje. Krásné jsou i různé barevné formace v jedné misce či květináči. Není nic snazšího, než se do takového experimentu s překrásnými tlusticemi pustit a zažít ten správný pěstitelský úspěch nebo aspoň radost z vlastní zahradnické kreativity.
Přehled pěstitelsky významných rodů čeledi Crassulaceae – tlusticovité
(uvedený počet druhů, vychází z údajů uveřejněných předními odborníky na tuto čeleď):
rod (počet druhů) - pěstitelsky významní zástupci
Foto: Jan Gratias
Původní podoba tohoto článku vyšla jako součást seriálu o sukulentních rostlinách v časopise Zahrádkář, přesněji v č. 5/2014, ještě s původními fotkami autora. My jsme využili možnost rozšíření fotografické části, kterou nám poskytnul odborník na tuto čeleď Jan Gratias. Děkujeme oběma autorům i šéfredaktorovi Zahrádkáře Ing. Stanzelovi.
