Sekce pěstitelů sukulentů - SPS

 

Představa klasických muškátů coby sukulentních rostlin se může zdát trošku šílená, ovšem realita je opravdu odlišná. Muškátů čili pelargonií je totiž více než 280 platně popsaných druhů, z nichž je téměř celá polovina sukulentních! Rod Pelargonium patří do čeledi kakostovitých (Geraniaceae), která zahrnuje i další zajímavý sukulentní rod Monsonia (dříve označovaný jménem Sarcocaulon). O pelargoniích existuje kvalitní česká literatura, o monsoniích se zatím dočtete pouze anglicky.

 

 

Sukulentní pelargonie

 

Převážná část muškátů pochází ze suchých oblastí jižní Afriky, kde můžeme nalézt přes 200 druhů, další rostou ve východních oblastech Afriky, několik druhů se nachází na Madagaskaru, na Blízkém východě a také v Austrálii. Sukulentní druhy pelargonií osídlují extrémní stanoviště pouští a polopouští, kde jsou srážky rozděleny velmi nepravidelně a během roku jich spadne jen 200–400 mm, přičemž je v těchto oblastech přibližně 240–260 slunečných dní v roce. Tyto podmínky daly tedy vznik sukulentním adaptacím, které umožňují přežití těchto rostlin v takto extrémních podmínkách. Sukulentní zástupci rodu Pelargonium vytvářejí vytrvalé polokeře (spodní část rostlin dřevnatí, horní části jsou bylinné), u kterých může dužnatět stonek, ale sukulentní podoby mohou částečně nabývat i listy. Jejich čepel je nejrůzněji tvarovaná, ale na okrajích většinou třásnitá a často zubatá – nejen to však činí botanické druhy pelargonií zajímavými a přitažlivými. Další krásou, kvůli které jsou sukulentní pelargonie vyhledávaným objektem specialistů, jsou bezesporu jejich květy. Nejsou sice zdaleka tak velké a bohaté jako květy komerčních hybridních odrůd, ale jejich přírodní krása je stěží popsatelná. Skládají se ze dvou větších horních korunních lístků, které bývají často s kresbou či proužky a tří spodních lístků korunních, které jsou většinou jednobarevné. Zobanitý plod dozrává za měsíc až za dva, přičemž se oddělují jednosemenné plůdky s úzkou, dlouhou osinou, která se zkrucuje v závislosti na vlhkosti.

Vyjmenovávání jednotlivých pěstovanějších druhů pelargónií není vůbec lehké vzhledem k jejich počtu i různosti vzhledu. Část vyšších pelargonií roste jako keříky či stromky,  druhy s nižším stromkovým vzrůstem jsou použitelné jako velmi pohledné pokojové bonsaje, najdou se druhy vyloženě kaudexní i třeba druhy s převislým růstem. Prostě pro každého to, co je jeho oku milé. Pro ty, které zaujmou ukázky známějších druhů na připojených kolážích, doporučuji prolistovat zmiňovanou českou literaturu.

 

 

Pěstování přírodních druhů pelargonií

 

Vytvořit zcela jednotnou šablonu pro tak velký a rozmanitý rod není možné, ale bereme-li v úvahu přírodní poměry, ze kterých tyto druhy pocházejí, můžeme určitý model nastavit. Předně je zřejmé, že valná většina pelargonií vyžaduje maximum slunečního záření, proto se je snažíme v naší kultuře umístit na co nejsvětlejší místo. S vodou je u sukulentních pelargonií třeba šetřit a to i během léta, avšak rosení těmto rostlinám velmi prospívá. Z uvedeného vyplývá, že hlavní vegetační dobou je jaro, léto je pak obdobím částečného nebo úplného vegetačního klidu, přičemž rostliny začínají většinou znovu vegetovat s příchodem chladnějších dnů na podzim. Během zimy se snažíme udržet rostliny v minimálním růstu, a to jen velmi sporadickou zálivkou a teplotami okolo 15 °C. Pokud bychom rostliny příliš zalévali a zimovali při vysokých teplotách (nad 20 °C), došlo by k deformitám růstu. Substrát pro pěstování by měl být, stejně jako u ostatních sukulentů, velmi propustný a lehký.

Rozmnožovat můžeme přírodní druhy pelargonií semeny nebo i řízkováním (u těch druhů, které vytvářejí větvené stonky). Výsevy provádíme nejlépe na jaře, protože semenáče z pozdějšího setí mnohem hůře přezimují. Pro rozmnožování řízky volíme dobu individuálně, dle maximální vegetace daného druhu. Odebírané vrcholové řízky by měly být dobře vyzrálé, avšak ne zcela ztvrdlé. Odebraný řízek se seřízne kolmo pod listem, který se odstraní. Takto odebrané řízky pícháme do čistého agroperlitu nebo do směsi agroperlitu a rašeliny v poměru 1:1.

 

 

Rod Monsonia

 

Možná, že většina pěstitelů má u svých rostlin z této skupiny stále ještě etiketu se starším jménem Sarcocaulon. To však nic nemění na skutečnosti, že se jedná o velmi atraktivní druhy sukulentů z čeledi Geraniaceae, které jsou vidět, na rozdíl od botanických druhů pelargonií, především ve sbírkách specialistů. Jedná se o sukulentní keříky dřevnatějící na bázi. Listy na vrcholech jednotlivých stonků jsou s dlouhým řapíkem, který po opadu listové čepele setrvává na stonku jako trn. Malé listy s krátkým řapíkem se vytvářejí v paždí těchto trnů a mohou se vytvořit a opadnout i několikrát za rok. Květy tohoto rodu připomínají svou stavbou květy klasických kakostů (Geranium) a dle jednotlivých druhů jsou od bílé přes žlutou až růžovofialovou barvu.

Samotných monsonií není velký počet druhů, přesto je v jejich současných jménech poněkud zmatek. Ten vznikl přesunutím rodu Sarcocaulon do rodu Monsonia a tím, že je mnoho synonym. Vyjmenuji spíše v kultuře frekventovaná jména bez ohledu na jejich absolutní vědeckou správnost a platnost. Prodávají se a pěstují například tyto monsonie:  M. multifida, M. patersonii, M. crassicaulis, M. peniculina, M. vanderietiae, M. herrei, M. speciosa, M. inermis, M. praemorsa a několik dalších.

Pěstování je poměrně snadné, pokud rostliny můžeme umístit zjara na slunné místo pod širým nebem. Dormance většinou nastává v době největších veder v létě a během zimy. V těchto obdobích rostliny nesmí dostat ani kapku vody, protože riziko uhnití (především v zimě) je extrémní. Rozmnožujeme pouze výsevem semen. Dnes je možné zakoupit i větší exempláře, které se k nám dovážejí ze zahraničních pěstíren.

 

 

Oba představené rody patří ke sbírkovým skvostům sukulentních sbírek. Pro jejich pěstování se nadchne dřív nebo později každý, kdo má rád skromnou krásu přírodních druhů a ten, kdo ocení jejich skromnost a houževnatost.

 

Původní podoba tohoto článku L. Kunteho vyšla jako součást seriálu o sukulentních rostlinách v časopise Zahrádkář, přesněji v č. 10/2014, ještě s původními fotkami autora. My jsme vyměnili a rozšířili fotografickou část použitím fotek pelargonií ze sbírky pěstitele J. Hušnera. Děkujeme autorům za poskytnuté podklady pro tento článek i šéfredaktorovi Zahrádkáře ing. Stanzelovi za souhlas s publikováním na našem webu.

 

Text : Libor Kunte